21 Selenderův sloup

Selenderův sloup vznikl nákladem broumovských benediktinů a pojmenován byl po Wolfgangu Selenderovi, tehdejším břevnovsko-broumovském opatovi. Původně sloup stával na Masarykově náměstí, odkud byl roku 1707 přenesen, aby udělal místo honosnějšímu dílu – sloupu Panny Marie Bolestné od Jana Brokoffa.

Jedná se o sloup jónského řádu na atické patce s dříkem, ovinutý úponky s lipovými a javorovými listy, nahoře s polštářovou volutovou hlavicí s kamennou koulí a zlaceným křížem. Na podstavci sloupu jsou čtyři oválné kartuše: opatský znak na severní straně, znak břevnovského konventu na jižní straně, písmena M. F. (pravděpodobně iniciály císaře Matyáše a krále Ferdinanda II.) na straně západní a rodový erb pánů Selenderů z Prošovic – obrněná ruka třímající tři paví pera - na východní straně.

Traduje se (ovšem bez historické opory), že sloup byl postaven jako výraz díků za přijetí opata po útěku před vzbouřenými broumovskými měšťany.

Podle tradované pověsti je tento sloup postaven opatem Selenderem z vděčnosti k Polickým, kteří ho přijali, když utekl z Broumova před rozlícenými protestanty, jimž chtěl před bitvou na Bílé hoře zavřít kostel. Tato informace je však zavádějící. Václav Vladivoj Tomek ve svém díle „Příběhy kláštera a města Police nad Metují“ při popisu broumovských událostí uvádí: „Opat Wolfgang, nejsa jist životem svým, utekl z kláštera tajně v noci dne 5. února 1619, i ač jej ozbrojení měšťané stíhali, zachránil se po cestách málo známých přes hory do Police, kdež jej obyvatelé ochotně přijali a chránili. Na znamení vděčnosti své postavil zvláštní pomník na rynku Polickém, sloup, na kterém na jedné straně se vztahem k Polickým vytesány byly písmeny M. F. – to jest Mei Fideles (moji věrní), na opačné straně se vztahem ke Broumovským ruka metlou hrozící, na ostatních dvou stranách znaky opatské.“

I když dnes nevíme, jaká tenkrát byla poloha sloupu na polickém náměstí (a nevěděl to přirozeně ani Tomek), a kam tedy „hrozila ruka s důtkami“, dopustil se Tomek mýlky. Na kartuši je sice obrněná ruka, ta však třímá tři (bílá) paví pera – což je rodový erb pánů Selendrů (Zelendárů) z Prošovic na Plzeňsku. Tento rodový znak je mj. vyobrazen i na známém votivním obraze opata Selendera, který je dnes v opatském kostele v Broumově. Výklad písmen M. F. na druhé kartuši je také prozaičtější: písmena pod korunou s největší pravděpodobností znamenají iniciály tehdy vládnoucího císaře Matyáše a krále Ferdinanda II. O letopočtu vytesaném na sloupu – 1617 – se nezmiňuje ani Ant. Cechner; povšiml si ho kdysi místní regionální historik, učitel Karel Beil (pozdější okresní archivář v Broumově), který se v souvislosti s tím pozastavil nad disproporcemi Tomkova tvrzení. Broumovští měšťané se podle Tomka „rozlítili“ 5. února 1619, opat uprchl do Police, zdržoval se v polickém klášteře a z vděčnosti k Polickým nechal zhotovit sloup, na který zjednaný kameník tesá letopočet 1617 (!).

Co se tehdy v Broumově stalo a jakou úlohu v tom sehrál opat Wolfgang Selender? Již na začátku XVI. století přicházely do Čech zprávy o kázání německého církevního reformátora Martina Luthera a netrvalo dlouho a luterství zapustilo kořeny také v Broumově. Od roku 1553 se ujal opatského stolce Jan III. z Chotova, a za jeho úřadu se luterství ve městě již rozmohlo, zvláště mezi bohatými soukeníky tou měrou, že opatská vrchnost žila s měšťany v neustálých sporech. Také celé břevnovsko–broumovské opatství se v té době dostalo do hlubokého úpadku, které se od roku 1575 ještě prohloubilo za jeho nástupce opata Martina II. Ten byl nakonec pro nevalnou morálku, panující v jeho klášterech a pro špatné hospodaření donucen císařem Rudolfem II. k abdikaci. Nebyl to proces jednoduchý, ale nakonec se svého úřadu uvolil vzdát a přestěhoval se do polického kláštera.

Jeho nástupcem se roku 1602 stal Wolfgang Selender z Prošovic, proslulý teolog a kazatel, dosud převor kláštera v Řezně. Do instalace nového opata vkládal císař naději, že účinně dokáže potlačit luterství na broumovském dominiu. Opat Wolfgang zavedl v Broumově mnohá represivní opatření, většího úspěchu však proti broumovským měšťanům nedosáhl. Zvrat nastal roku 1609, kdy císař Rudolf II. podepsal pod nátlakem stavů „Majestát“, kterým mj. povolil tzv. českou konfesi, tj. svobodné vyznání víry bratrské, luterské a kalvínské. Doplňkem „Majestátu“ bylo tzv. „Porovnání“, jehož jedním z ustanovení bylo, že v městech a na královských statcích si mohou příslušníci české konfese volně stavět své vlastní kostely. Protože i církevní statky byly považovány za statky královské a broumovští měšťané se za královské město považovali, začali roku 1610 stavět svůj vlastní kostel. Opat Wolfgang proti stavbě nového kostela protestoval u České komory, jejíž komise přímo na místě rozhodla, že broumovští právo stavět kostel na „klášterním zboží“ nemají, protože jsou poddaní své církevní vrchnosti a nepožívají stejných práv jako svobodní měšťané královských měst. Zákaz však broumovští nerespektovali a ve stavbě dále pokračovali a navíc si ke kostelu dosadili vlastního pastora. Král Matyáš, který nastoupil na trůn po abdikaci Rudolfa II. roku 1611, pak stavbu kostela rozkázal zcela zastavit.

V březnu roku 1618 přicházejí císařští komisaři do Broumova, aby protestantský kostel uzavřeli. Broumovští měšťané se proto obrátili se stížností pro porušení víry na sbor defensorů, který dbal na dodržování Rudolfova Majestátu o náboženských svobodách. Co následovalo potom, víme z každé učebnice dějepisu: ostrý protest defensorů místodržitelské kanceláři, písemný protest císaři, strohá a odmítavá odpověď Matyáše a zákaz konání sněmu nekatolických stavů. Následuje emotivní vystoupení hraběte Jindřicha Matyáše Thurna na sněmu, defenestrace místodržících Slavaty a Martinice, kterým byla přičítána vina na celém protistavovském a protiprotestanskému kursu, svržení královské moci a vznik prozatímní povstalecké vlády – třicetičlenného sboru direktorů. Jeden z impulsů ke vzniku třicetileté války.

Jedno z prvních opatření nové vlády direktorů bylo nařízení o otevření broumovského protestantského kostela a vypovězení opata Wolfganga Selendra ze země. Zda však opat z Broumova uprchl 5. února 1619 není také zaručené, i když se všeobecně uvádí, že ten den byl broumovský klášter měšťany obležen, nakonec vydrancován a celý konvent spasil své životy tajným nočním útěkem. Benediktinský historik P. Vavřinec Wintera jeho útěk datuje až na noc 29. dubna, protože opat byl v Broumově ještě 15. dubna, kdy je mu oznámeno, že se správy klášterních statků ujme Jan Arnošt z Miltic. Opat poté odchází do břevnovského proboštství v Rajhradu u Brna (podle jeho dochovaného deníku) nikoli však přes Polici, ale přes Slezko, což vzhledem k tomu, že byl v Čechách psanec, je logické. Uchyluje se nejprve do cisterciáckých klášterů ve Warthě (dnes Bardo, PL) a Kamenzi (dnes Kamieniec Ząbkowicky, PL) a poté v Neisse (dnes Nysa, PL). Do Rajhradu přichází až v červnu roku 1619. Kvůli nesnášenlivosti moravských zemských stavů vůči katolíkům je nakonec nucen uchýlit se do úkrytu na benediktinskou faru v Domašově u Brna a tam, uštván a nemocný, 17. září umírá a je pohřben v tamním farním kostele sv. Vavřince.

Stručně shrnuto: Selenderův sloup nebyl postaven jako symbol díků Polickým za poskytnutý asyl, protože se opat po svém útěku z Broumova vůbec v Polici neobjevil. Sloup byl postaven nákladem broumovských benediktinů za tehdejšího úřadu opata Wolfganga Selendera, podle datace na sloupu roku 1617 – tedy na začátku XVII. století. Také zpráva o nočním útěku opata zavátými Stěnami „Pánovou cestou“ je pouze romantickou pověstí bez historického podkladu. „Až tedy půjdeme v létě putovat Pánovou cestou Broumovskými stěnami, nepůjdeme zřejmě po stopách opata vypuzeného ze svého kláštera náboženskou nesnášenlivostí, ale v každém případě půjdeme překrásným krajem opředeným mnohými pověstmi a lidovým podáním, které ovšem nesmíme zaměňovat za historickou pravdu, což je naším stálým pokušením již od časů kronikáře Václava Hájka z Libočan“ – zde jsem si dovolil vypůjčit citát náchodského vikáře pana P. Norberta Josefa Zemana, z článku otištěného před lety v regionálním tisku „Náš čas“.

Selenderův sloup byl poprvé renovován, pokud je známo, roku 1844, kdy „nechala vrchnost ten starožitný sloup před kostelem stojící, který byl již zašlý obnovit, s barvami též i se zlatem oštafírovat.“