4 Julinka a kašna

Prameník „Julinka“

Potřeba kvalitní pitné vody se ve středu města stávala stále naléhavější. Nutno vzít v úvahu, že koncem roku 1895 zasáhla město Polici a okolní vesnice velká epidemie tyfu a tehdy bylo mnoho závadných studní úředně zdravotní komisí uzavřeno (byly velmi často na dvorech domů v sousedství chlévů). Další důvod uvádí polická farní kronika: „Následkem udělání kanálů v Kostelní ulici a na severní straně náměstí ztratila se voda ve sklepích u mnohých domů a proto žádali majitelé těchto domů, aby město dalo udělati studnu na náměstí. Žádosti vyhověno.“ Proto roku 1905 rozhodlo obecní zastupitelstvo, „aby artéská studna zřízena byla na dolní části náměstí a sice uprostřed as 3 m pod kašnou a bližší provedení uloženo městské radě.“ (Připomeňme, že skupinový gravitační vodovod s prameništěm na hoře Boru ještě v té době neexistoval a jeho stavba byla v Polici nad Metují kolaudačně dokončena až roku 1930 – dnes dost nepředstavitelná situace!)

Dne 14. října 1905 zasedala městská rada, protože: „dělníci, kteří vrtají artéskou studnu, stěžují sobě, že není jim možno dále vrtati. Usneseno práce vrtací zastaviti, aby pak pořízen mohl být stojan výtokový, usneseno, snížiti terrain kol výtokového stojanu na 5 metrů v průměru o 60 ctm se vchodem z dolejší strany náměstí a sice z cihel. Z předložených modelů výtokových stojanů doporučuje se onen firmou Antonín Kunz v Hranicích zaslaný, musí však upraven býti stojan tak, aby rameno stojanu nacházelo se ve výši nejvíce 1,05 m a kalich odkapní do výše 45 ctm.“ Vrtací práce však po překonání obtíží dále pokračovaly a nakonec bylo vody dosaženo. Dne 11. listopadu 1905 již jednala městská rada o způsobu provedení artéské studny na náměstí. „Usneseno, aby na cihelnou obrubu položeny byly ještě kamenné plotny, poněvadž v této úpravě zdá se provedení příliš kusé, nevkusné. Pan starosta sděluje, že plotny dal zhotoviti z ploten u obecního chudobince se nalézajících panem Antonínem Kricnarem. Dle vzorků měst­ské radě předložených zamlouvá se onen již panem starostou ponavržený dle obrazce č. 61 firmy Adolf Hamerník v Královských Vinohradech a usneseno, aby týž byl objednán. Vzorek stojanu fy A. Kunz se nezamlouvá a budiž týž o tom zpraven.“

Dne 8. února 1906 zasedalo městské zastupitelstvo. Na něm tehdejší starosta města Vilém Pelly prohlásil, „že hodlá náklad se zřízením artéské studny na náměstí sám ze svého nésti a žádá, aby obecní zastupitelstvo dar tento přijalo. Prohlášení pana starosty bylo s nadšením přijato, načež náměstek starosty p. František Reinsch jménem celého shromáždění p. starostovi za tak vzácný dar vřelými slovy upřímně poděkoval, kteréž p. notář Matěj Šlais doplňuje návrhem, aby studna pro všechny budoucí časy označena byla pojmenováním „Pellův pramen“ a aby tamtéž zasazena byla deska s tímtéž označením.“ Dvě desky z černé švédské žuly s  nápisy Pellův pramen a 1905 zhotovil polický kameník Antonín Kricnar.

Dejme opět slovo farní kronice: „Vrtáno bylo do hloubky 33 metrů a voda vytryskla dosti silným prou­dem. Na to bylo místo do kruhu zdivem opatřeno a uprostřed postavena socha se džbánem na ramenou. Celá studna železným plotem uzavřena až na straně západní, kudy vcházejí lidé pro vodu. Purkmistr Vil. Pelly všechen náklad sám zapravil.“

Rekapitulace: Artéský vrt ze svrchní zvodně Polické křídové pánve, 70 metrů hluboký, byl dokončen na podzim roku 1905. Zakázka byla svěřena polické firmě stavitele Viléma Pohla, vlastní vrtání studny prováděl polický studnař Ferdinand Lokvenc. Vlastní provedení vrtu přišlo na 652 K 04 hal., celkové náklady činily 3.200 K včetně pořízení kovového odlitku plastiky ženy (později lidově zvané „Julinka“) nad oboustranným výtokem pramene pitné vody, stojící v kruhovém obezdění a s dvěma lampami na kandelábrech.

Po dlouhá léta pak prameník sloužil pro polické občany jako zdroj kvalitní pitné vody i když byl v Polici n. Met. již zaveden vodovod. Sám donátor továrník Vilém Pelly chodíval každé ráno se džbánem pro vodu z pramene až do konce svého života.

Sama plastika „Julinky“ bývala terčem mnoha různých šprýmů. Občas se ráno pyšnila podprsenkou, kterou ji v noci navlékli rozjaření hosté opouštějící hostince, rovněž bylo často prohlašováno, že Julinka je ženou, která má nejpevnější ňadra v Polici.

V červnu roku 1958 bylo započato s parkovou úpravou a dlážděním středu náměstí, podle návrhu městského stavitele Jaroslava Šlambory. Kříž, stojící na náměstí před radnicí od roku 1790, byl přeložen ke kostelu (pozn.: o přemístění kříže z náměstí se uvažovalo již roku 1949), podstatných úprav se dočkal i artéský pramen, nazývaný občany (neznámo proč) „Julinkou”. Kovový odlitek plastiky ženy nad oboustranným výtokem vody, cenný doklad uměleckého slévárenství litiny ze začátku století s podstavcem i kruhové kovové oplocení byly odstraněny a nakonec skončily na tehdejší skládce šrotu u bývalé sladovny někdejšího měšťanského pivovaru.

Demolice úpravy a výzdoby pramene byla vítanou a dokonale využitou příležitostí, aby zmizela viditelná připomínka na továrníka Viléma Pellyho, trojnásobného starosty města a štědrého mecenáše. Komunističtí dobrovolní likvidátoři si přitom počínali tak zběsile, že jeden z nich při rozbíjení litinového oplocení přišel odlétnuvší střepinou dokonce o oko. Celý pramen se nakonec dočkal úpravy ve formě jakéhosi alpina, obložen petrifikovanými araukarity, dovezenými z Jestřebích hor, ze „zkamenělého lesa“ u Radvanic. Z neudržované skalky se stalo během doby bujné křovisko, sloužící k odhazování nejrůznějších odpadků. Současná úprava z roku 2015 otevřela zarůstající okolí prameníku, zviditelnila jej a lépe zpřístupnila veřejnosti.

Kašna na polickém náměstí

Opodál sloupu Panny Marie Bolestné stojí na polickém náměstí nepřehlédnutelný artefakt: kamenná kašna, pocházející z roku 1819 (zapsaná nemovitá kulturní památka města Police nad Metují ev. číslo 1854). Když rok předtím zmizela z náměstí stará budova pivovaru, rozhodli představitelé města v čele s tehdejším purkmistrem Františkem Švorčíkem, že se na místě staré dřevěné kašny (bohužel neznáme její vzhled) postaví kašna nová, honosnější a kamenná. Kašnu zhotovil podle plánů dnes neznámého „vídeňského ingenieura“ zručný suchodolský kameník Filip Klemt. Kolik za svou práci dostal zaplaceno nevíme, náklad na celou stavbu kašny však přišel na pěknou sumu 1.364 zlatých a 20 krejcarů konvenční měny – za to se tehdy dal koupit dům na náměstí. Připomeňme, že kamenický mistr Filip Klemt byl synem šolce Jiřího Klemta ve vsi Hutberg (česky Hony) a do Suchého Dolu se přiženil k ovdovělé Marii Ticháčkové ze suchodolské šolcovny roku 1807. Zde po několik let vykonával i rychtářský úřad. Z dalších jeho kamenických prací známe např. sochu sv. Jana Nepomuckého na okraji lesa „Kamení“ (z roku 1823, nedaleko hlavňovského rybníka) a pěkný kříž na návsi v Suchém Dole, rovněž pocházející z roku 1823. Jeho dílem byla rovněž kamenná brána mezi domy čp. 79 a 81 na polickém náměstí, postavená na pamět návštěvy císaře Josefa II. roku 1779, která byla zbořena po požáru města 28. září roku 1853.

Kašna sama je provedena z pískovce v empírovém slohu, na „klenutí leží a pod kašnou je průchod na dohlédnutí kohoutku a vyčištění trub“. Uprostřed nádrže je krychlový podstavec, na jehož vrcholu je feston, tj. ozdobná váza s květinovými girlandami. Na severní a jižní straně kašny jsou výtoky vody ústící ze lvích hlav, přičemž na jižní straně podstavce je vytesán letopočet 1818, což však zřejmě není datum dokončení díla, protože je známo, že kašna byla slavnostně uvedena do provozu až v sobotu 30. října roku 1819. Na západní straně podstavce je chronogram »Skrze DUChoD obeCní kDY postaWena seCti«, nad tímto nápisem je v girlandě ozdobný monogram autora, kameníka Klemta: »Od F. K.«. Na východní straně podstavce je německý nápis: »Es steigt empor und Fällt darnieder, so steigen wir und fallen wieder«, který v překladu znamená „Vzhůru stoupá a dolů padá, tak i my stoupáme a opět padáme“. Kolem horní hrany krychlového podstavce je nápis latinský »Quod accipio reddo cuivis«, což značí: „Co přijímám, komukoli vracím“. Autorem textů všech nápisů byl tehdejší městský písař – „kancelist“ Vincenc Mrnka, bývalý kantor, který se učitelství vzdal roku 1805 pro jakési neshody s tehdejším katechetou P. Innocencem Klimannem.

Kašna (z něm. Kasten) na polickém náměstí, nádrž vody pro obecnou potřebu, bylo významné zařízení. Jako důležitý vodní zdroj stála uprostřed, hned vedle pivovaru, který byl ostatně na dostatečném množství vody zcela závislý, ale sloužila i ostatním obyvatelům rynku a jejich dobytku, kteří jinak museli chodit pro vodu až do potoka Ledhujky. Poprvé se o kašně na náměstí sice dozvídáme až roku 1575, ale byla nepochybně mnohem starší. Voda do ní byla vedena dřevěným potrubím z poměrně velké vzdálenosti – až od městské lázně na Babí (dnešní čp. 32, ulice Na prádle), kde byla odbočka z náhonu na klášterní mlýn. Dokládá to i smlouva, kterou sepsali purkmistr Mikuláš Menšík a konšelé města s lazebníkem Šimonem Stiftem roku 1634. Tam je uvedeno, že „poněvadž trouby vodní zkrz tu lázeň předešle kladeny byly, a voda z potoka co skrz lázeň do kašny teče vedená byla, takž jak zápis předešlý na to ukazuje, protož kdyby takové trouby budoucí klásti a obnoviti chtěli, nemá on jim k tomu povolení lazebník v tom překážky činiti, ale poslušně povoliti“… Kašna bývala z počátku jen prosté účelové zařízení, pouhá nádrž sbitá z dřevěných fošen. Zaznamenávají to dávné městské účty, kde se dozvídáme, že 17. června roku 1780 byla postavena kašna nová a za fošny a za práci bylo vydáno z obecní kasy celých 116 zlatých. Voda do ní byla vedena dřevěnými rourami od chalupy Tadeáše Kejdany; z kašny volně odtékala potůčkem přes celé náměstí. Na zimu bývala kašna obvykle obložena hnojem, aby nezamrzala. Tato málo hygienická praxe se udržela až do roku 1888, kdy bylo obecním výborem usneseno „opatřiti na zimní zakrytí kašny nové bednění v způsobu tom zřízené, aby kašna nemusila býti obkládána hnojem a aby nebylo té neúhledné střechy. I přistoupeno dále k návrhu, aby rámec k tomu konci přiměřeně široce vyplněn byl pazdeřím, by kašna byla dostatečně ochráněna proti mrazu.“

Roku 1899 projednávalo obecní zastupitelstvo podaný návrh, „aby zrušeny byly německé nápisy na kašně a obou sochách na náměstí stojících. Usnešeno, aby se stalo po návrhu, protože v městech německých památné české nápisy se ruší.“ Josef Brandejs podal proti tomuto rozhodnutí písemnou petici – „spis o zachování těch starých památek, který odpovídají oné staré době času a že jsou tamto nápisy ve třech nářečích totiž latinský, český a německý a tak tu cizinec vzdělaný má každý co čísti. To se stalo za purkmistra Viléma Pellyho, kterýžto dal onen spis s 80 podpisy poznovu na přetřes odhlasovati a přesto bylo debatováno Matějem Šlaisem, notářem a Fabiánem Rudolfem, obvodním lékařem polickým, kteří si přáli, co se dříve odhlasovalo, ať se vykoná a petice ať se hodí do koše. Tu ale většina hlasů byla pro nové hlasování a tak tu většinou hlasů změněno a odhlasováno bylo, aby to stalo, jak to jest při původní práci vyhotovené a zachovalé.“

Kašna rovněž občas sloužila jako základ pro podium, na kterém hrávala hudba, což je např. doloženo roku 1889 při slavnosti svěcení praporu Dělnické vzdělávací jednoty Budislav, rovněž roku 1897 při polní mši u vedlejšího pomníku P. Marie, konané při příležitosti svěcení pomníku vojenských vysloužilců na hřbitově, kdy „na zbudovaném chóru na kašně sbor hudebníků a zpěváků figurální mešní skladbu hrál a pěl.“ Také roku 1910, kdy se konala v režii místní Sokolské jednoty „dětská slavnost“, „na náměstí hudba kapelníka Josefa Špičáka hrála na zřízeném chóru na kašně, s 40 hudebníky slavně koncertovala.“

K renovaci či spíše k polychromii kašny došlo poprvé roku 1867, kdy se odborné práce ujal zjednaný „štafír“ Antonín Pátý z Úpice, který pokyny ke své činnosti obdržel od polického magistrátu: „při kašně prostředek stříbrošedý, věnec zlacený, písmeny a veškeré výrýtky na váze kašny zlacený, obrubu kašny též barvenou, lví hlavy při kašně zlacené.“ Další renovace následovala roku 1983, naposledy roku 1999. Kašna byla dlouho napájena vodou od již zmíněného náhonu; ještě roku 1950 přestala téci v kašně voda a závada, přerušené potrubí, bylo nalezeno na dvoře čp. 26 v Tomkově ulici. Dnes je kašna napájena pomocí čerpadla vodou, která odtéká z vedlejšího artéského pramene zv. „Julinka“.

Ke kašně se pojí i jedna zajímavá historka. Roku 1884 si výrobce kořalky Vilém Pelly podal žádost k obecnímu zastupitelstvu „za propůjčení mu odtékající z kašny na náměstí přebytečné vody k odvádění téže v trubách podzemně položených do dílny své na lihoviny“. Vodovod do domu čp. 76 na náměstí byl zřízen o rok později, proti neoprávněné stavbě vodovodu však podali, pro porušení jejich vodního práva, stížnost mlynáři Antonín Pohl z Pekařského mlýna a Josef Beyer z Mezihorního mlýna. Celou malichernou při nakonec urovnalo 75 zlatých jednorázové náhrady. Vilém Pelly si nakonec zřídil svůj nový vodovod „v roce 1900 v měsíci říjnu ze studny na statku ledhujském přes park a přes potok Ledhujku do svého domu v městě a jeho laboratoře se železnými trubami“, jak zapsal kronikář Josef Brandejs.