2 Dům čp. 97 / historie domu čp. 97 na náměstí

Tato budova byla jedním z nejstarších vyhlášených polických hostinců, právovárečný dům zvaný „hostinský“, známý odedávna pod názvem „U tří kohoutů“, zvláště mezi kupci na plátenických trzích.

První, jménem známý majitel domu se v městské knize objevuje jakýsi Matějka, označený jako „hostinský“, pak jeho syn Vávra, od roku 1571 pak Václav Lecjaks, který se přiženil k vdově po Vávrovi Dorotě. Po řadě pak následují tito další obyvatelé (a hostinští): roku 1592 Lukáš Fuksa, r. 1599 Wácslav Vašků, od roku 1640 Jiřík Hlava. Dne 28. března 1673 dům vyhořel s celou touto severní stranou náměstí (požár zavinil pekař Krtička z čp. 12 při pečení preclíků, když nechal příliš rozpálit pec). Od roku 1674 byl majitelem této hospody František Hlava. Ten byl tohoto roku povolán na vrchnostenskou kancelář aby vysvětlil, proč má při svém domě tři velké zahrádky, zatímco ostatní domy v městečku mají jen dvě velká políčka a jedno malé: „Já jsem od svých předků slyšel, žeby někdy před dávnými léty v tom domě měl být jurista a člověk velice v právích zběhlý, a když ta Strážnice na zahrádky vyměřována byla, tehdy ten jistý člověk takové pole na Strážnici jest rozměřoval v malé kousky; za kteroužto práci jeho přidán jest mu některý záhon k té zahradě na budoucí časy a věčnou památku, a to s povolením tehdejší vrchnosti a celé obce.“ Počínaje rokem 1715 byl majitelem domu syn Fran­tišek Sáleský Hlava (o němž píše Alois Jirásek v povídce „Sousedé“, ve které je hostinec „U tří kohoutů“ jedním z dějišť příběhu). Od roku 1762 jej vlastnila Lidmila, vdova po Francovi Luňáčkovi, rozená Hlavová, která dům koupila od své matky Salomény s loukou a s polem za 1.350 florénů. Od roku 1779 byl majitelem domu Tadeáš Luňáček, polický purkmistr, který dům koupil „i s tím polem“ za 3.000 florénů vídeňského čísla. Roku 1824 zde působil mlynář Antonín Rychlov­ský, který zde měl krupařský obchod.

Dům dne 19. dubna 1842 při požáru města opět vyhořel a tím zároveň zanikl i hostinec „U tří kohoutů“.

Po obnově domu zde již hostinec znovu otevřen nebyl a zůstal zde pouze krupařský obchod, který vedla vdova Magdalena Rychlovská, potom od roku 1856 mlynář Jan Antonín Rychlovský (zřejmě syn). Téhož roku také byly místnosti v prvním patře domu pronajaty eráru a zřízeny zde kanceláře c. k. berního úřadu, když byly z vedlejší radniční budovy čp. 98 proraženy nové dveře.

Roku 1870 dům koupil za 6.000 zlatých Antonín Kyncl a zařídil si zde kupectví; po dvou le­tech, roku 1872 jej pak za 7.000 zlatých koupil kupec Antonín Reinsch a znovu zde po staveb­ních úpravách obnovil vinárnu a hostinec. Kolem roku 1871 se zde počala scházet tzv. „Čtenářská beseda“, po které hostinec časem získal název „Beseda“.

Od roku 1879 hostinec převzal syn Antonín Reinsch. Jeho otec, Antonín Reinsch zemřel roku 1895. Syn však hostinec, kde měl od roku 1896 také svou kancelář c. k. notář Matěj Šlais, dlouho nevedl – zemřel již roku 1903, kdy pak došlo k přepsání hostinské živnosti, a hostinec vedla vdova Marie Reinschová. Ta se později znovu provdala za panského správce Josefa Vobo­řila z Broumova, a obchod s bytem pronajala Josefu Kopeckému. Ten se zde oženil s dcerou Václava Švorčíka z čp. 102 a odstěhoval se do Kladna. Od 4. ledna roku 1896 jsou jako majitelé nemovitosti zapsány nezletilé dědičky Anna a Marie Reinschovy, které zastupoval jejich poručník, učitel František Rada (zřejmě z důvodu smrti matky).

Hostinec „Beseda“ měl pro hosty připraveny dva pokoje a byl vyhlášený i svou výbornou ku­chyní. Při svých pobytech v Polici jej pravidelně navštěvoval historik a rektor pražské univerzity Václav Vladivoj Tomek, scházel se zde se svým polickými přáteli (učitelem Antonínem Hausmannem, hostinským Kristiánem Ber­nhardem, soudcem Josefem Kollerem, farářem P. Cyrilem Kaněrou) a hrával zde pravidelně každodenně (od 6 do 10 večer) po dlouhá léta domino („lurč“) se svým přítelem, kupcem „černým Pážmou“ – tj. Františkem Pášmou z čp. 82, velkoobchodníkem a starostou města.

Byla zde umístěna stanice Klubu českých turistů, scházel se zde místní „Okrašlovací spolek“ a také, jak poznamenal kronikář Josef Brandejs, „umístněna jest zde knihovna čtenářské be­sedy Medhuj, již od roku 1868 založená, která má přes 3.000 kněh ku propůjčování údům spolku. I cizincům jako hostům dovolen přístup do místností spolkových“. Také zpěvácký spolek „Hvězda“, založený roku 1861 lékárníkem Josefem Opitzem ml., zde měl až do otevření Sokolovny (v r. 1910) svou spolkovou místnost, kde nacvičoval za sbormistrů lesníka z Bezdě­kova Gebharda a později i za řídícího učitele Antonína Hausmanna, za kterého zde také vznikl sbor ženský (jako pěvecký odbor „Besedy“), který později splynul se sborem mužským.

Od roku 1890, když prodal svůj hostinec „U zlatého kříže“ (čp. 4 v Kostelní ulici) Janu Vac­kovi, se stal nájemcem hostince v „Besedě“ Leopold Krtička, také náměstek kor­porace „Společenstva hostinských a výčepních“, který také později, roku 1909, koupil od JUDr. Františka Mettala jeho dům čp. 45 v Tomkově ulici a později se věnoval obchodu.

Celou budovu na základě trhové smlouvy ze dne 29. 12. 1916 kou­pil od sourozenců Reinschových i s hostincem spolumajitel uzenářské továrny továrník Jan Pejskar se svou manželkou Jindřiš­kou, který se také stal držitelem hostinské koncese. Hostinec vedl krátce v nájmu jeho synovec Jan Pejskar, syn Bohumila Pejskara, hoteliéra v čp. 22, ale pak si od benediktinů pronajal hostinec na Hvězdě v Broumovských stěnách a byl tam roku 1923 potvrzen jako jeho pachtýř. Jako hostinský na Hvězdě se také roku 1937 oženil s Annou Vackovou, dcerou hostinského a starosty města Jana Vacka.

Hostinec „Besedu“ si po odchodu Jana Pejskara pronajmul na dlouhá léta Jaroslav Hofman. Již jako zdejší hostinský se roku oženil s Annou, dcerou Antonína Kollerta, chalupníka ve Žďáru.

Za něj, za hostinského Hofmana, bývala „Beseda“ eldorádem mladých mužů, kteří zde tehdy po návratu z první světové války doháněli své mládí, poztrácené na ruských a italských bojištích. S těmito mladými veterány rád sedával i Klamta ze Lhoty, menší stařík, vždy s obstarožním tvrďákem na šedivé hlavě. Přicházíval s červeným ranečkem na holi přes rameno a dokázal pobavit celou hospodu svými originálními povídačkami a pranostikami tak, že se prý všichni váleli smíchy. Každou svou exhibici vždy ukončil slovní kódou: „Zlořezaně není kdy“, nebo „Jen to, matko Plná, stará kovářka je umrlá dost.“ Za to se mu také dostalo přezdívky „Zlořezaně matko plná“, kterou na něj pokřikovali i děti. Opilý většinou nebýval, i když dostával zavdat od kdekoho, a pak pozdě v noci za stolem usínal a většinou také přenocoval na hospodské lavici. V té době o něm také kolovala známá básnička: „Vod Machova jedou saně, sedí na nich Zlořezaně...“

Hostinský Jaroslav Hofman měl později v pronájmu i turis­tický hostinec na Ostaši (vyhořel dne 21. 12. 1975). Roku 1934 hostinec „Beseda“ v inzerci nabí­zel polické měšťanské pivo, plzeňský Prazdroj a domácí kuchyni. Jako povyražení pro hosty sloužilo elektrické pianino (které pomocí vyděrovaného papírového pásu hrálo melodie „nahrané“ světoznámými klaví­risty), a které bylo ten rok také doplněno „radiotelefonní příjí­mací stanicí“, jejíž licenci k výdělečnému používání mu udělil Okresní úřad v Broumově.

Můžeme se krátce zmínit i o tom, že v budově míval svůj obchod s knihami a papírnictví Rudolf Tassler (Tásler), do doby než se odstěhoval do svého domu čp. 17 a po něm ještě také provozoval svůj malý obchod s koloniálním zbožím Josef Kresta.

Hostinský Jaroslav Hofman byl za stržení a zničení německého praporu, visícího na hostinci (prapory bylo tehdy nařízeno vyvěsit na oslavu dobytí Varšavy), gestapem dne 26. září 1939 zatčen a odvezen do Hradce Králové a posléze internován v koncentračním táboře. Hostinec, ve kterém byl německými úřady nařízen volný den v pátek, dál vedla po dobu celé války manželka Anna Hofmanová. Po osvobození roku 1945 se Jaroslav Hofman sice z koncentračního tábora vrátil, ale krátce po návratu domů útrapám věznění nakonec ve stáří 47 let podlehl.

„Dne 18. července 1945 byla sepsána smlouva mezi p.Janem Pejskarem, továrníkem a jeho paní Jindřiškou Pejskarovou na jedné a zástupci Městského národního výboru, a to předsedou Dr. Ladislavem Šťastným, Stanislavem Šrůtkem, fotografem, Jaroslavem Linhartem, úředníkem a Stanislavem Fulkou, inkasistou na straně druhé, o darování právovárečného domu čp. 97 na náměstí obci polické za účelem získání a rozšíření úředních místností pro město. Obec musela se zavázati, že získaných nemovitostí použije pouze pro výstavbu a rozšíření místností úředních a tento závazek že splní nejdéle do pěti let ode dne, kdy vklad vlastnictví pro obec polickou nabude právní moci“. Protože jejich dcera Marie Jindřiška byla manželkou obchodníka Jaroslava Pášmy, smlouva město zavazovala ponechat rodině Pášmově jejich vel­kou zahradu, ležící za jejich domem nedotčenou. Pro pozdější komunistické praktiky to však byla věc zcela podružná, smlouva cárem papíru, protože již roku 1954 na zahradě vznikly nájemné domy čp. 205 a čp. 206.

Hostinec „Besedu“ vedla vdova Anna Hofmanová až do konce roku 1948, kdy byl hostinec zrušen. Když bylo dne 27. března 1949 v Polici nad Metují ustaveno tzv. „Komunální hospo­dářství“, přestěho­valy se sem během času jeho kan­celáře a vznikly zde sklady materiálu Komu­nálního podniku včetně zásob pro místní komunální hostince.

Roku 1956 se kanceláře „Komu­nálu“ znovu přestěhovaly a do uvolněných místností byla přeložena služebna Sboru národní bezpečnosti (SNB), která dosud sídlila v domě čp. 2 na Komenského náměstí. Sám dům byl dne 22. 3. 1955 převeden do vlastnictví čsl. státu, resp. Okresního průmyslového kombinátu v Broumově a na­konec dne 8. 2. 1956 do vlastnictví Domovní správy. Sbor národní bezpečnosti zde setrval až do roku 1988, kdy se odstěhoval, již jako Veřejná bezpečnost (VB), do bývalého domu kapelníka Václava Hybše čp. 87 v ulici U Opatrovny. V místnosti v přízemí pravé části budovy byly adaptovány a roku 1959 se sem přemístila prodejna Ovoce a zeleniny, kterou dosud vedli manželé Židovi ve svém malém krámku v čp. 92 v ulici U Opatrovny.

V roce 1991 byla na budově vyměněna okna, v patře budovy vznikly znovu kanceláře Měst­ského úřadu, propojené s radnicí, v přízemí levé strany vznikla expozitura Agrobanky (později banky GE capital, ještě později GE Money bank), prodejna ovoce se časem proměnila na „Večerku“, prodejnu potravin s pro­dlouženou a s nedělní otevírací dobou. Ta je zde dodnes, kdy ji provozuje společnost s ručením omezeným, vzniklá roku 1992 – „Kvíčerovská pekárna“.