27 Stanislav Brandejs / ulice Kostelní čp. 8

První dům na tomto místě stával již r. 1587, avšak r. 1617 kompletně shořel. Současná stavba vznikla nejspíš kolem r. 1842. V průběhu historie se zde vystřídala řada nájemníků a v domě se nacházelo se např. řeznictví, pekařství, kožešnictví či obchod s potravinami.

Žila zde rodina kronikáře Stanislava Brandejse, který se v domě r. 1891 narodil.

PhDr. Stanislav Brandejs (1891 – 1957) by diplomat, publicista, překladatel, člen mnoha učených společností, regionální historik a předseda krajanského spolku „Ostaš“ v Praze. Celým životem ho provázela láska k rodnému Policku, jeho historii i současnosti, a po vzoru svého strýce Josefa Brandejse se věnoval mapování polických dějin a zaznamenávání důležitých událostí v životě města. Výsledkem jeho práce je cenná publikace „Kniha o Polici nad Metují a Policku“, která je dodnes využívaným historickým pramenem.

Stanislav Brandejs se narodil v Polici nad Metují v rodině kožešníka Františka Brandejse a jeho manželky Kristýny Kejdanové. Stanislavův strýc byl polický kronikář Josef Brandejs. Po maturitě na gymnáziu v Broumově vstoupil do kláštera křižovníků v Praze. Klášter však opustil a studoval němčinu a slovanské jazyky na filozofické fakultě pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity; přednášky navštěvoval na české i německé univerzitě. Během studií byl již suplujícím učitelem na dívčím lyceu v Praze VII. a na obchodní akademii (místo neurčeno); studia ukončil promocí v roce 1915 a stal se doktorem filozofie. Od roku 1917 byl profesorem na Vyšší obchodní škole v Hořicích.

Dne 7. 1. 1918 se Stanislav Brandejs v Hořicích oženil s Ludmilou Rudlovou (1895–1979). Manželé Brandejsovi měli čtyři děti: tři syny, RNDr. Stanislava Brandejse (1918–1976, profesor Univerzity Karlovy), Jiřího Brandejse (1947–2000, promovaný filozof, redaktor), a PhDr. Jana Brandejse, CSc. (1952–1997, archeolog) a dceru Ludmilu Rulfovou–Brandejsovou (1922–1993).

Po rozpadu Rakousko-Uherska prošel Stanislav Brandejs diplomatickými a konzulárními kursy. V roce 1920 byl přijat do československých diplomatických služeb a byl odeslán do Bělehradu. Na vyslanectví pracoval do října 1925 jako legační tajemník. Po návratu pracoval na ministerstvu zahraničních věcí a v letech 1929–1934 byl vyslán na generální konzulát ve Vídni. Po dvou letech práce v Praze byl odeslán nejprve do Bulharska, od roku 1937 do vzniku protektorátu pracoval jako generální konzul v Kolíně nad Rýnem.

Se vznikem Protektorátu Čechy a Morava došlo ke ztrátě československé mezinárodněprávní subjektivity; zahraniční záležitosti přešly na německé úřady a diplomaty. Československá diplomacie zanikla a Stanislav Brandejs byl zaměstnán na ministerstvu sociální a zdravotní správy a na ministerstvu hospodářství.

Zachoval si blízký vztah ke svému rodišti a byl předsedou pražského spolku rodáků z Police nad Metují a okolí Ostaš. V době okupace (1940) vyšla jeho nejvýznamnější publikace Kniha o Polici nad Metují a Policku, která se do roku 1941 dočkala tří vydání. Byl členem učených společností, v přednáškové činnosti se zaměřoval na historii kraje, příp. osobnosti (Alois Jirásek, Božena Němcová, Karel Čapek, Josef Čapek, Sigismund Bouška).

Za německé okupace se Stanislav Brandejs zapojil do činnosti odbojové skupiny Parsifal, která vznikla v kruzích československých diplomatů a měla za cíl spojení s exilovou vládou. V březnu 1945 byl zatčen a do konce okupace vězněn.

Po skončení 2. světové války se Stanislav Brandejs vrátil na ministerstvo zahraničích věcí, kde byl povýšen na ministerského radu. Na počátku roku 1946 se stal generálním konzulem v jugoslávské Lublani, odkud byl odvolán v roce 1948 a poté dán do výslužby.