25 Hanuš Wihan / ulice Kostelní, čp. 5
Dům čp. 5 je poprvé připomínán v městské knize r. 1530, kdy však byl vystavěn, nevíme. V průběhu své historie několikrát vyhořel a musel být od základů postaven znovu. Dům je vzpomínán především v souvislosti s Hanušem Wihanem (1855 – 1920), který se zde narodil a na domě má pamětní desku.
Hudebně nadaný Wihan absolvoval na pražské konzervatoři ve hře na violoncello v pouhých 18 letech a svoji kariéru odstartoval jako profesor na Mozarteu v Salzburgu. V následujících letech vystřídal několik prestižních angažmá a znal se s největšími hudebními osobnostmi své doby. Od r. 1888 působil jako profesor na pražské konzervatoři. Zde se mu r. 1891 podařilo seskupit ze svých nadaných žáků kvarteto ve složení Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal a Otto Berger, které se vepsalo do dějin hudby jako České kvarteto. Po úmrtí jednoho z členů v něm Hanuš Wihan sám působil. Českému kvartetu se podařilo svojí slávou dalece přesáhnout hranice Čech a mělo významný vliv na vývoj tehdejší hudby.
Hanuš Wihan je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. V roce 2019 město Police nad Metují jeho hrob adoptovalo v rámci projektu Adopce významných hrobů.
V roce 1985 vzniklo smyčcové kvarteto, tehdy velmi mladých a nadaných umělců, kteří se rozhodli navázat na českou interpretační školu, a z úcty k předchůdcům si dalo jméno Wihanovo kvarteto.
Hanuš Wihan ve své době dosáhl světové proslulosti. Narodil se dne 5. června roku 1855 v Polici v čp. 5 v Kostelní ulici v rodině soudního kancelisty Františka Wihana, který se v Polici objevil současně se vznikem polického soudního okresu. Pokřtěn byl 10. června jako Johann Josef Jindřich a užití křestního jména Hanuš se objevuje až na konci osmdesátých letech 19. století. Kolem roku 1860 se rodina odstěhovala do Kostelce nad Orlicí. Hanuš Wihan navštěvoval postupně Obecnou školu v Kostelci nad Orlicí, reálnou školu ve Vysokém Mýtě a nakonec Vyšší reálnou školu v Praze, kde se již připravoval na konzervatoř, ale pro otcův odpor, který si nepřál, aby se stal hudebníkem, mohl studovat violoncellovou hru teprve na domluvu tehdejšího ředitele konzervatoře, profesora Krejčího. Tak přichází v 13 letech, roku 1868, do rukou zkušeného pedagoga Františka Hegenbartha, jenž v něm následně poznal veliký hudební talent. Promluvil s Wihanovým otcem a nakonec jej přesvědčil, že ho dal zapsat na konzervatoř. Pražskou konzervatoř Hanuš Wihan absolvoval, takřka proti vůli rodičů, v letech 1867-1873 ve violoncellové třídě prof. Františka Hegenbarta. Hned po absolutoriu získal místo v Salzburgu, kde se roku 1873 stal, ve svých 18 letech, profesorem violoncella na Mozarteu. Místo však po roce opustil a přijal angažmá u ruského aristokrata barona Derviese, který si pro své potěšení vydržoval v Nizze a Luganu 48členný orchestr a kde Wihan zaujal místo sólového violoncellisty. Ani tam však dlouho nezůstal. Po roce se na krátkou dobu vrací do Čech, koncertuje po českých městech a je činný jako violoncellista v pražském německém divadle. V roce 1876 přijímá místo u Bilseovy kapely v Berlíně. Protože se však téměř nedostal k sólistické činnosti, odešel do Sonderhausenu jako sólista ke Schwarzenburgově kapele. Wihan se zde stává oblíbeným sólistou, jeho jméno začíná pronikat do širší veřejnosti i do aristokratických kruhů, takže když roku 1880 odchází za novým angažmá do Mnichova, je již renomovaný umělec. V Mnichově zůstal osm let jako sólový violoncellista mnichovské dvorní kapely. Mimo známosti se šlechtickými rodinami přichází Wihan během svého mnichovského pobytu do přátelských styků s mnoha slavnými umělci té doby: Richardem Wagnerem, Franzem Lisztem, Richardem Straussem aj. V celé této inspirující atmosféře kolem uměnímilovného bavorského krále Ludvíka II. vyzrál ve vynikající hudební osobnost, sólistu i kvartetistu, člena proslulého Walterova kvarteta. V té době se také žení s dcerou konsula v Lipsku, ovšem manželství nebylo šťastné a Wihan se po krátké době rozvádí. Snad byl tento rozchod jedním z důvodů, proč Wihan v roce 1888 Mnichov opustil a přijal po úmrtí F. Hegenbarta uprázdněné místo profesora na pražské konzervatoři. Umělec evropského, ne-li světového formátu se tehdy ocitl v malých pražských poměrech, na hony vzdálených jeho převratným snahám. Ovšem hned jeho prvá veřejná vystoupení v Rudolfinu, kde hrál za přítomnosti nadšeného Čajkovského Volkmannův koncert a o měsíc později, kdy v populárním koncertu Umělecké besedy se slavným pianistou Paderewským zahrál Beethovenovou sonátu A dur, byla pro Prahu obrovskou senzací. Všude kam tehdy 33letý umělec vkročil, plný energie a ambiciózní, pohnul stojatými vodami.
Kvartetní studium v době Wihanova příchodu vedl ředitel konzervatoře Bennewitz, ovšem protože mu vedení rostoucího ústavu zabíralo stále více času, svěřil výuku komorní hudby Hanuši Wihanovi. Jeho moderní pedagogické metody se staly zárukou, že každý rok opouštělo konzervatoř kvarteto výborné úrovně. Pak přišlo jaro roku 1891, kdy Wihan sestavil z konzervatoristů posledního ročníku kvarteto, v němž seskupil umělce, kteří se zvláště výrazně uplatňovali. Jako primárius 19letý Karel Hoffmann, u druhých houslí 17letý Josef Suk, u violy stejně mladý Oskar Nedbal, u violoncella 18letý Otto Berger. 12. listopadu 1891 se poprvé představili veřejnosti na koncertu Jednoty pro komorní hudbu. Jejich úspěch byl tak veliký, že se mladí kvartetisté rozhodli prodloužit svá studia o další rok, aby pod Wihanovým vedením mohli dále studovat a připravovat se na společnou uměleckou dráhu. 2. dubna 1892 provedli v Měšťanské besedě poprvé ve své činnosti Smetanův kvartet Z mého života, základní dílo svého budoucí repertoáru. Svou profesní dráhu zahájili koncertem v Rudolfinu 22. října pod názvem Absolventi pražské konzervatoře a 13. listopadu vystoupili v Rychnově n. Kn. poprvé pod názvem České kvarteto. Přišel rok 1893 a čtyři koncerty během měsíce ledna ve Vídni znamenaly rozhodující krok k proslulosti kvarteta a otevřely mu pódia zemí Rakousko-Uherska. Ovšem po jarním turné českými městy se zhoršil zdravotní stav Otto Bergera (připomeňme, že to byl rodák ze Slatiny n. Úpou a v té době jeho otec učil v Machově). Od vstupu Českého kvarteta do hudebního života uplynul necelý rok a jeho slibný umělecký rozlet byl ohrožen v samých základech. Nebylo pochyb: lékaři nedávali naději a Bergerovi pro vážnou plicní chorobu jakoukoliv koncertní činnost zakázali. Nadcházel rok 1894 a kvarteto bylo postaveno před nutnost hledat náhradu.
Brzy po Novém roce 1894 došlo k nečekanému, ale šťastnému zvratu. Hanuš Wihan se totiž rozhodl zaujmout místo po svém žáku a krajanu Bergerovi. Byla jistě velká škoda, že se vzdal svého místa na konzervatoři a prakticky opustil kariéru světového sólisty, na druhé straně však České kvarteto získalo vynikajícího umělce, opravdovou osobnost, která pak bezmála dvacet let vtiskovala souboru pečeť výjimečnosti. Po celou dobu Bergerovy nemoci, až do jeho skonu roku 1897, vystupoval Wihan oficiálně jako jeho zástupce: krásné gesto kavalíra, který těžce nemocného nezbavil poslední jiskry naděje. Už v polovině ledna byly obnoveny koncertní cesty, které obsáhly do listopadu 1894 šedesát koncertů. Prázdniny trávilo České kvarteto u Wihana v malebném Brandýse n. Orlicí, kde měl své letní sídlo. Prázdniny to však byly pouze podle jména, ve skutečnosti to bylo období soustředěného studia, takřka vojenský režim naordinovaný Wihanem, který trval od rána do večera. Obyčejně začátkem září se kvarteto rozloučilo s Brandýsem koncertem a vyrazilo do světa za novými vavříny, na cestu ke světové slávě. Po Rakousku se Českému kvartetu otevřelo Německo, dále Rusko, Francie, Itálie, Anglie, Španělsko a hlavně Holandsko. Takovou tvářnost měl tedy každoroční koncertní kalendář Českého kvarteta v letech, která spěla k první světové válce. V průměru absolvovali ročně přes 100 koncertů, převážně v zahraničí, domů si spíše odskočili, především do Prahy, aby splnili své povinnosti k Českému spolku pro komorní hudbu. Činnost Českého kvarteta byla nedocenitelná: nejenže přispělo k prosazení hodnot české hudby 19. století ve světě (Smetana, Dvořák, Fibich), ale i podnítilo vznik nové tvorby (Suk, Novák).
Počátkem roku 1913 začal profesor Wihan postonávat. Statečně se s tím vyrovnával, ale přece jenom občas bylo třeba koncert odřeknout nebo odložit. Koncem sezóny, těsně před koncertním zájezdem do Anglie, se Wihanův zdravotní stav podstatně zhoršil, takže nebyl schopen cestu podniknout. V tísnivé situaci vypomohl skvělý violoncellista Ladislav Zelenka, tehdejší člen Ševčíkova kvarteta. Hanuš Wihan se přes prázdniny v Brandýse natolik zotavil, že na podzim 1913 znovu koncertní činnost obnovil. Ukázalo se však, že Wihanovu nemocnému srdci namáhavé cestování škodí a několikrát ho znovu musel zastoupit Zelenka, až konečně roku 1914 33letý Zelenka trvale nahradil devětapadesátiletého seniora, geniálního tvůrce dvacetileté éry Českého kvarteta. Podobně jako v případě Bergerově, i nyní se ukázali kvartetisté kavalíry, když svého učitele a zakladatele učinili i nadále plnoprávným podílníkem na výnosu své koncertní činnosti. Přesto Wihan své vyřazení těžce nesl, i když o své chorobě jistě dobře věděl. Na violoncello hrát nepřestal, naopak stále cvičil a s radostí vítal každou příležitost, kdy si mohl „zamuzicírovat". Až republika si na pana profesora vzpomněla a roku 1919 jej povolala na konzervatoř jako profesora komorní hry.
Od roku 1914 působilo České kvarteto ve složení Hoffmann, Suk, Herold, Zelenka po dobu téměř dvaceti let, až slavnostním koncertem (již bez Suka, roku 1933 jej nahradil Stanislav Novák) dne 4. 12. 1933 k poctě Sukových šedesátin uzavřelo České kvarteto definitivně svou činnost.
Nevíme, zda Hanuš Wihan do Police nad Metují někdy po svém odchodu do zahraničí ještě zavítal. Jeho otec nastoupil po několika letech místo soudního úředníka v jiném působišti. Wihanovým oblíbeným letním sídlem se stalo malebné lázeňské městečko Brandýs nad Orlicí, kam jej přivedla jeho přítelkyně Josefina Mildnerová-Strengová kolem roku 1890, a kam jezdíval i mezi jednotlivými koncertními cestami třeba jen na několik hodin, aby se zotavil vycházkami v okolních lesích, nebo se vykoupal v Tiché Orlici. Wihan byl muž velkého světa a velkého rozhledu, a nezastavoval se v ničem před maloměstskými předsudky. Lidé ho měli za podivína a v určitém smyslu nebylo divu. Byl originální ve všem. Cenu peněz neznal, nikdy také nezbohatl. Co je peněženka nevěděl: peníze nosil volně zmačkané po kapsách, a ačkoliv byl zprvu pokladníkem celého kvarteta, když se vrátili z cest, vytahal z kapes bankovky ze všech států a dělil je na čtyři hromádky. Ovšem jeho dobročinnost byla vskutku velkorysá. „Wihan má zlaté srdce" - říkalo se o něm po celém světě. Potkal-li žebráka, sáhl do kapsy a daroval mu první peníz, který mu přišel do ruky, třeba i vysokou bankovku. Zvláště flašinetáři, které oslovoval „kolego" se těšili jeho přízni a nelitoval ani velké zacházky, aby je mohl obdarovat. Když ve vesnici potkal bosého chlapce, koupil boty hned pro všechny děti celé vesnice. Bylo to často i několik desítek párů. Byl rovněž známý labužník, rád vařil a po celém světě věděl, kde je co nejlepšího k jídlu; rovněž byl vášnivým milovníkem vína. Doutníky, výhradně havana, kterým také s chutí holdoval, nosil Wihan volně v kapse. Rád si zahrál kuželník, zvláště s „králem houslí" Františkem Ondříčkem, rovněž bydlištěm v Brandýse, přičemž spropitné klukům za stavění kuželek činilo někdy až 5 zlatých - a to byly opravdu slušné peníze. Velmi miloval přírodu. Měl rád květiny, miloval zvláště zpěvné ptáky a jako vášnivý turista prošel pěšky několikrát Orlické hory a Krkonoše. S nechutí sedal do auta nebo do tramvaje, uznával pouze vlak nebo drožku, a ovšem také saně, na kterých rád podnikal i několikadenní vyjížďky do hor. Na výlety jezdíval nejraději do lázní Dušník a nemohl přenést přes srdce, že již k naší zemi nepatří, „že to ta baba Marie Terezie tenkrát tak prohrála". Jeho nejmilejším sportem však bylo koupání, kterému zůstal věrný až do konce života. Koupal se za každého počasí, kdykoli a kdekoli byl, v řece, v moři, v jezeře.
Všechny Wihanovy kroky vedla jeho nezměrná dobrota, potřeba rozdávat sebe v životě a v umění. Po krátkém manželství zůstal sám, děti neměl, třebaže je měl tak rád. Něhou zahrnoval své synovce, po smrti skladatele Karla Bendla vydržoval jeho dceru Marii jako svoji vlastní dceru. Postaral se o řadu jeho dalších chráněnkyň. Celý život byl obklopen společností, jež ho hýčkala, ať byl kdekoli - a přece: poslední měsíce, kdy pro nemoc již nemohl opouštět svůj byt v Brandýse, žil zcela opuštěn. Jen posluhovačka mu přišla každý den zatopit a opatřit to nejnutnější. „A tak při vší slávě, při všech úspěších se u něho nakonec osvědčilo přísloví, že ženatý člověk žije jako pes a umírá jako král, kdežto svobodný žije jako král a umírá jako pes." 1. května 1920 Hanuš Wihan, jeden z největších a nejslavnějších violoncellistů své doby, jehož jméno bylo s obdivem vyslovováno po celé uměnímilovné Evropě, v Praze zemřel.
„Význam Wihanův ve všech složkách hudebního života je obrovský", napsal Bohuš Heran. „Měl vliv na české skladatele, kterým dával cenné odborné rady. (…) Jako učitel za svého krátkého působení na konzervatoři vychoval řadu vynikajících violoncellistů. (…) Jako organizátor činně zasáhl do veškerého pražského hudebního života. (…) Jeho umění u violoncellového pultu v Českém kvartetu nemělo konkurenty. (…) My všichni přímo i nepřímo žijeme z odkazu velkého profesora Hanuše Wihana. I když jeho jméno stihne osud všech reprodukčních umělců, jejichž píseň zaniká s odložením smyčce, jeho význam zůstane pevně vryt v historii české hudby, jednoho z nejkrásnějších darů, který Bůh dal Čechům do vínku."
Police nad Metují na svého slavného rodáka nezapomněla. Možná že to bylo na popud Wihanova žáka Bohuše Herana, který měl v Hlavňově svou chalupu, nicméně 6. června roku 1965 byla u příležitosti výročí 110. let od narození Hanuše Wihana odhalena na jeho rodném domě čp. 5 v Kostelní ulici pamětní deska, která je dílem akademického sochaře Josefa Marka z Nového Města nad Metují. Již v předvečer 5. června byl v Kolárově divadle uspořádán slavnostní koncert, na kterém vystoupil zasloužilý umělec Bohuš Heran, profesor JAMU, který hrál za doprovodu místního komorního orchestru 2. větu op. 104 violoncellového koncertu, který Antonín Dvořák věnoval Wihanovi.
