18 Hřbitovní kaple

Kaple se zvonicí, stojící na polickém hřbitově, je torzo bývalého farního kostela, který sloužil duchovním potřebám obyvatel městečka a k němu přifařených okolních vesnic polického panství až do roku 1787. Tehdy byl nařízením císaře Josefa II., jako mnoho kostelů a jiných církevních staveb v té době, za josefínské sekularizace zrušen (na Policku např. ještě kaple na Hvězdě nebo kostelík na Ostaši). Od této doby byl a je jako farní kostel užíván bývalý kostel klášterní – zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie, předtím sloužící převážně jen potřebám konventu polického kláštera řádu sv. Benedikta.

Kdy však byl tento bývalý farní kostel, zasvěcený Narození Panny Marie vybudován, přesně neznáme. První písemné doklady o jeho existenci jsou datovány až k roku 1395, v konfirmačním privilegiu, vydaném králem Václavem IV. Text nedochovaného originálu Václavova privilegia známe až z jeho inserce do jiné konfirmační listiny krále Zikmunda Lucemburského z roku 1436. Václav IV. zde potvrzuje majetek břevnovského kláštera, přičemž u polického dominia je uvedeno: „Policz monasterium, oppidum et ecclesia“, tj. Police – klášter, městečko (poprvé je takto nazváno!) a kostel, kdy je termínem „ecclesia“ zřejmě míněn kostel farní. Ještě přesněji je existence polického farního kostela doložena v břevnovském urbáři z roku 1406, kde je uvedeno: …“Policz oppidum, praepositura, ecclesia parochialis et tria allodia“ – tzn. městečko Police, proboštství (tj. klášter), farní kostel a tři zemědělské poplužní dvory. Některé dochované stavební prvky stavby kostela, zejména v dolní části věže (zvonice) a také dochované zápisky opata Bavora nám však dokazují, že byl tento farní kostel postaven již mnohem dříve. Opat Bavor zde nazývá klášterní kostel kostelem velkým nebo na jiném místě také větším: …„ambitum cum ecclesiæ pariete majoris“ (tj. „ambit u zdí kostela velkého“); v jiné pasáži zase …„parietibus ecclesiæ magnae“ (tj. „zdi kostela většího“). Z těchto opatových poznámek je možno logicky usoudit, že jestliže opat Bavor několikrát zmiňuje kostel „velký“, lze z toho odvodit i existenci také jiného kostela menšího (minoris), tj. kostela farního. Nabízí se tedy celkem oprávněná domněnka, že tento farní kostel byl postaven již někdy koncem třináctého století, za úřadu opata Bavora, možná souběžně s dokončováním stavby klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Nedaleko nového farního kostela, poblíž studánky, snad ještě tenkrát stála původní dřevěná kaple P. Marie, postavená kdysi polickým lokátorem, břevnovským mnichem Vitalisem a jeho druhy, o které ze zápisků opata Bavora víme, že ji dal roku 1296 ještě znovu opravit tesařem jménem Rupert.

O tom, jak tento původní farní kostel ve skutečnosti vyhlížel, však žádné písemné doklady neexistují. Nedochovaly se ani žádné soudobé zprávy, zda byl tento kostel postižen pohromami husitských válek (jako nedaleký kostel klášterní) i za války třicetileté a zda musel být tedy obnovován, nebo zůstal i ve století šestnáctém ve své prvotní podobě. I o interiéru kostela toho mnoho nevíme; jen tolik, že se na velkém oltáři nacházel obraz Panny Marie a poblíž stála malá archa na sloupu (která se připomíná ještě roku 1619). Záduší kostela bylo spravováno kostelníky pod dohledem faráře a pod patronací městské rady. Poličtí sousedé i obyvatelé okolních vesnic farnosti na kostel přispívali různými odkazy a pečovali o výzdobu kostela a jeho vybavení – jak to dokazuje i seznam darů, uvedený ve starém misále z let 1589-1648.

K velké barokní přestavbě tohoto farního kostela došlo za opata Otmara Zinkeho. Ten jej dal v letech 1712 až 1714 přebudovat a rozšířit. Kněžiště (presbytář) bylo nově zaklenuto, hlavní zdi lodi byly zvýšeny a podepřeny přistavenými pilíři. Také sakristie byla nově postavena z kamene. Po skončení přestavby 31. března 1714 byl kostel ozdoben dvanácti obrazy, které však patřily k majetku kláštera. Robotní povinnost poddaných při přestavbě byla stanovena tak, že právováreční sousedé (tedy ti majetnější) museli odpracovat dvakrát po dvou dnech, chalupníci dvakrát jeden den, jednou podruzi, mládenci a tovaryši. Do ještě staré, nízké zvonice byl již předtím, roku 1669, pořízen opatem Tomášem Sartoriem nový zvon u náchodského zvonaře Schröttera, který nesl nápis: „Divo Joanni Evangelistæ sacrum sub Thoma Abbate Břevnoviensi – Johanes Schroeter macht mir zu Nachod Anno 1669 – Ecce Domini fugite partes adversæ F. et B.“. Na zaplacení tohoto zvonu se tehdy museli složit poddaní z celého polické panství a byl také příčinou jednoho stížného článku petice za povstání v roce 1680. Poddaní tehdy namítali, že ačkoliv si zvon zaplatili, přesto musí za vyzvánění ještě platit — „strany velkého zvonu také plat od jednoho každého funusu po 15 krejcařích dávati musíme a takový zvon celé panství polické na svůj náklad slíti dali a nyní se platit musí“… (čl. 12).

Roku 1720 pak byla vedle pravé strany kostela postavena nová (nebo spíše jen zvýšena stará) zvonice, v té podobě, jak ji známe dnes. Krov báně tenkrát sroubil polický tesař Martin Pejskar. Do nové zvonice byly přeneseny dva zvony (z roku 1486 a 1491) ze staré zvonice klášterního kostela (stojící při jižní straně průčelí, vedle hlavního vchodu), která byla zbořena při barokní přestavbě jeho západního průčelí, dokončeného roku 1723. Roku 1742 byl ještě nákladem polické obce pořízen za 30 zlatých stříbra nový zvon – umíráček, a byl umístěn do vrcholu nové zvonice.

Pouť farního kostela se slavila v den svátku Narození Panny Marie dne 8. září; první neděli potom se slavilo polické posvícení. O pouti se konaly všechny služby Boží ve farním kostele, přičemž slavnostní velkou mši sloužil místo faráře řeholník z kláštera. Podobným způsobem byla slavena i slavná mše 16. prosince, ve výroční den zakladatele polického kláštera, krále Přemysla Otakara I.

Nařízením císaře Josefa II. bylo 14. února roku 1786 břevnovské benediktinské proboštství v Polici zrušeno. Netrvalo dlouho a roku 1787 byl zrušen i polický farní kostel Narození P. Marie a určen k prodeji a k rozebrání na stavební materiál. Bývalý farní kostel však zůstával dlouho neprodán, až teprve roku 1792 jej koupil tehdejší ředitel polického panství František Zitta a jeho kostelní loď dal zbořit. Zdi kostelní lodi však byly postaveny neobyčejně důkladně a demolice probíhala pomalu a s velkými obtížemi. Teprve přivolaný cizí stavitel nechal zdi podkopat a strhnout. Pád celých zdí tehdy způsobil neobyčejný otřes půdy a zavinil podstatné omezení výtoku pramene „Jezero“; naproti tomu bylo zjištěno, že současně prý vytryskly nové prameny vody na hlavňovské straně vrchu Klučku. Z kostela zůstala stát jen kostelní věž, určená za zvonici a presbyterium (kněžiště), které bylo zazděním vítězného oblouku přeměněno na hřbitovní kapli. Mobiliář kostela byl již předtím prodán v dražbě, konané 5. září 1791; sám opat Jakub II. Chmel (1786-1805) koupil velký oltář a kazatelnu a věnoval je kapli ve Svatoňovicích. Tehdy zřejmě byla přemístěna do klášterního kostela i vzácná osmistěnná pískovcová křtitelnice, která zde stávala. Vytesaný znak „W“ — začáteční písmeno krále Vladislava II. Jagellonského (1471-1516) dává tušit, že tato křtitelnice pochází z konce patnáctého století.

Z celého farního kostela zůstalo stát jen pětiboké kněžiště. Tato orientovaná stavba má paprskovitě rozložené čtyři opěráky na kvádrovém trnoži s vrchní skosenou hranou a končí bez ústupků šikmou deskou s římsičkou. Vchod do kaple je od západní strany proveden v prostém ostění. Bývalé kněžiště (presbytář) je uvnitř valeně sklenuté s výsečemi. Kaple má valbovou střechu, zvonice je hranolová jednopatrová věž s točitým schodištěm. Cibulová báň má nad osmistěnnou lucernou malou báňku, zakončenou hvězdou. Bývalá márnice ve věži je zaklenuta křížovou klenbou do kamenných žeber, které se ve vrcholu sbíhají v hladkém terčovém svorníku. Tato hranolovitá žebra s hruškovcem, vroubeným výžlabky a zkosenou hranou, svědčí o tom, jak soudí Antonín Cechner, že spodní část věže zde stojí od nejstarších dob existence kostela. Na zadní vnější straně kněžiště je zazděn nejstarší dochovaný renesanční náhrobek v Polici, který oznamuje, že „Léta Páně 1632 ve čtvrtek po sv. Matěji 26. Februáru poctivý mládenec Jan Koukal svůj život dokonal… Modlete se za něho Pánu Bohu a všem Svatým“. Byl to sedmnáctiletý syn někdejšího purkmistra Jana Koukala, který 8. dubna roku 1620 spolu s měšťanem Valentinem Pařízkem Kladrubským jednal se „zimním králem“ Fridrichem Falckým o prodeji polického benediktinského panství městečku.

Hřbitovní kaple, resp. její zvonice se pak opravovala i v dalších letech 1784, 1833 a 1886. Roku 1917, za I. světové války, proběhla rekvizice zvonů ve městě. 17. listopadu byl vyvěšen zvon, ulitý roku 1669, spolu s menším zvonkem – umíráčkem, umístěným ve vrcholu věže a odvezen k roztavení. Tyto dva zvony (spolu s dalším zvonkem v sanktusníku kostela a poplašným požárním zvonkem v průčelí radnice) tak nenávratně pohltilo nenasytné propadliště války… Je však alespoň tehdejším c. k. úřadům rakouského mocnářství ke cti, že zvony starší víc než 300 let rekvizicím nepodléhaly a že se toto ustanovení až na výjimky dodržovalo.

V roce 1925 byla nákladem benediktinského velkostatku provedena další oprava kaple. Ve věžní báni byly tehdy nalezeny v plechové krabici uložené listiny z dob, kdy byla hřbitovní kaple opravována: zakládací listina opata Otmara Zinkeho z roku 1720, kdy byla zvonice postavena; další listiny z roku 1784 a z roku 1833, na které byl doplněk opata Ruperta Smolíka z roku 1886, kdy byla kaple naposledy opravena. Při této opravě byla k uvedeným památkám vložena nová listina, popisující práce, uskutečněné na věži, uvádějící jména kněží v polickém kostele, jména úředníků kláštera, hrobařů, varhaníků, seznam řemesel a několik platidel z roku 1921, 1923 a 1925. Listinu podepsali děkan a inspektor velkostatku P. Bedřich Krieshofer OSB, a tehdejší starosta města, obchodník Jaroslav Pášma.

Velké štěstí měl zvon z roku 1491, který byl za 2. světové války, dne 2. června 1942 vyvěšen a rovněž zabaven pro zbrojní průmysl válčící Velkoněmecké říše. Díky příslovečné přesnosti německé evidence byl po skončení války ještě nedotčený zvon objeven pozdějším předsedou MNV Jaroslavem Ticháčkem v depozitáři Ústřední sběrny kovů v Praze a dopraven do Police. O pouti 15. srpna 1945 byl zvon opět slavnostně zavěšen do zvonice.

Roku 1949, 30. dubna, udeřil do zvonice blesk a vznítila se střecha báně. Požár však byl rychle zpozorován a bez velkých škod rychle uhašen. K zásadní generální opravě již poměrně zchátralé hřbitovní kaple došlo až v roce 1990, po dlouhých 65 letech. Iniciativou místní pobočky Československé strany lidové a Městského úřadu byla za účelem získání části finančních prostředků na opravu kopule zvonice vyhlášena veřejná sbírka. Nová měděná krytina kopule a střechy kaple byla dokončena do zimy téhož roku. Dvojitá plechová schránka ze zinkového plechu, nalezená v kopuli byla otevřena na místním Národním výboře. Schránka obsahovala tyto dokumenty: listinu opata Otmara z r. 1720 s pečetí, zachovanou ve zlomcích, záznam z roku 1773-1785, obsahující seznam členů polického konventu a polických kněží, záznam z roku 1792 o tehdejších opravách a přestavbě. Vedle toho schránka obsahovala mince z let 1657, 1698, 1705, 1711, 1715, 1720, 1740, 1792, 1812, 1815, 1835 a křížek sv. Otce Benedikta. Byly pořízeny kopie všech dokumentů, ty opět vloženy do nové schránky, ke kterým byl přidán zápis o nové opravě kopule, podepsaný starostou ing. Josefem Jansou, doplněný o současná platidla a výtisk týdeníku náchodského okresu „Náš čas“. Ve čtvrtek 15. listopadu 1990 byla schránka s dokumenty vrácena na původní místo. Na opravách vnější fasády budovy se pokračovalo i v dalších létech. Oprava kaple byla dokončena až v roce 1993 novou fasádou, kterou provedla firma Španiel z Dobrušky. Celkové náklady všech oprav se vyšplhaly až na 1,3 milionu Kč. Roku 1999 došlo také na staré historické zvony, umístěné ve zvonici. Pro špatný stav stav příslušenství zvonů, které je poškozovaly, se na zvony již před časem muselo přestat zvonit. Velký zvon musel být dán do klidu již před deseti léty, menší před nedávnem. Při instalaci nového zvonu do kostela v Bezděkově byli vyzváni přítomní odborníci k prohlídce polických zvonů a bylo rozhodnuto o jejich opravě. V únoru roku 2000 byla místní římsko-katolickou farností vypsaná veřejná sbírka k získání finančních prostředků na opravu, která se setkala s velkým ohlasem a v krátkém čase během jednoho týdne vynesla 70.810 Kč. Oprava zavěšení zvonů byla svěřena firmě Boroko p. Bouchala z Brodku u Přerova. Dne 25. 9. 2000 proběhla úspěšná kolaudace opravy technického vybavení zvonů za přítomnosti odborníků. Hodnota odvedeného díla činila 108.000 Kč, vůdčí osobností této celé záslužné akce byl zvoník Petr Voborník z Police nad Metují. 15. října roku 2000 byly královéhradeckým sídelním biskupem Dominikem Dukou, OP, zvony znovu vysvěceny.

Velký zvon, odlitý neznámou zvonařskou dílnou (snad přímo na místě – kvůli tehdy obtížné dopravě), zasvěcený Panně Marii, má průměr 108 cm, hloubku 86 cm a váží cca 860 kg. Horní okraj zvonu nese dvouřádkový latinský nápis: „S  Anno Domini MCCCLXXXVI hec campana tusa est in Policz ad comutitatem ad laudem et gloriam dei omnipotensis et beate Marie virginis in celum asumptionis o rex glorie Criste veni cum sancta pace dispositum per fratrem Iohanem et Iacobum dicti Panuska“ – tj.: „Pozdravení (S = salutem). Léta Páně 1486 byl tento zvon ulit k pospolitosti, ke chvále a slávě Boha všemohoucího a blahoslavené Marie Panny nanebevzaté. Ó králi slávy Kriste přijď se svatým pokojem. Zřízen bratry Janem a Jakubem, zvanými Panuškové“.

Menší zvon, pořízený u neznámé zvonařské dílny stejnými donátory v roce 1491, je zasvěcen Všem svatým. Zvon má průměr 105 cm, hloubku 82 cm a váží cca 800 kg. Na horním okraji je český nápis, i dnes dobře srozumitelný: „Leta bozieho tisicieho cztirsteho dewadesateho prwnieho slit gest tento zwon ke czti a chwale panu Bohu Matcze Bozie i vssem swatim. O krali slawi zawitai k nam w swatim pokogi ta hlas volagici podte dobrzie i hrzissnici do bozieho domu modliti sie panu Bohu wssemohoucimu k wobczi do Policze“.

Povšimněme si i nejbližšího okolí hřbitovní kaple. Určitě stojí za malou prohlídku. Polický hřbitov se rozkládal kolem bývalého farního kostela odedávna. I když byla jeho dispozice ve středověku trochu posunuta a jeho část se rozkládala i v místech dnešních klášterních budov, byl již roku 1722 obehnán novou zdí. Později, péčí tehdejšího faráře P. Atanasia Jeřábka OSB a kaplana P. Cyrila Kaněry OSB, byl polický hřbitov podstatně rozšířen a 23. srpna 1874 opatem Janem Nepomukem Rotterem slavnostně vysvěcen. Počínaje tímto rokem byla také zřízena samostatná světská správa hřbitova a poplatky z hrobů vybírala zvolená správa, složená z osob z města i z přifařených okolních obcí. Zhruba od roku 1880, jak uvádí kronikář Josef Brandejs, se také mnohem více rozmohl zvyk, stavět na hroby pomníky (náhrobky se ovšem stavěly již dříve, patřily však zpravidla zámožnějším nebožtíkům), zdobit hroby květinami a zažíhat na nich světla.

Před hřbitovní kaplí stávala až do roku 1876 velká zděná kostnice (ossarium), obklopená dvěma velkými lípami, která musela být na základě úředního nařízení zbořena. Nedaleko kaple se také nachází ve zdi studánka, obklopená barokní sochařskou výzdobou. Studánka je podle tradice místem, u kterého se snad někdy začátkem 13. století usadili první benediktinští kolonizátoři, vedení jáhnem břevnovského kláštera Vitališem. Voda ve studánce byla kdysi pokládána za léčivou a do roku 1755 nad ní stála socha P. Marie. Barokní úprava studánky pochází z roku 1765. Nápis nad soškou P. Marie, dnes již poměrně špatně čitelný, zní: „Fons salutis Mariano patrocino dicatus“ — tj. „Pramen spásy, zasvěcený ochraně Panny Marie“.

Poblíž studánky, ukryt mezi smrky, je umístěn i osamělý hrob polických židovských občanů p. Jindřicha Munka, který si za německé okupace roku 1943 vzal před odsunem dobrovolně život (a nesměl být převezen na náchodský židovský hřbitov) a jeho bratra Rudolfa, který skonal roku 1961. Je to i pohřebiště příslušníků jiných konfesí, kteří se v Polici začali objevovat především s rozvojem místních textilních továren, kdy sem přicházeli jako odborníci, povolaní zejména z různých oblastí Německa. Bylo to pohřebiště i pro sebevrahy, kterým zde bylo, v tomto odlehlém koutě hřbitova, vykázáno místo k poslednímu odpočinku. Byli zde pohřbíváni od roku 1860; do té doby byli pohřbíváni mimo hřbitov, nejčastěji v polích nebo v lese Klučku. Nachází se zde také společný hrob jedenácti příslušníků německých ozbrojených sil, popravených ruskými partyzány 12. května 1945 za hřbitovní zdí, kde byli i pohřbeni. Z nařízení ministerstva národní obrany byly jejich ostatky 12. 5. 1948 exhumovány a uloženy na nynější místo, které dnes zřejmě kryje nová správní budova hřbitova s chladícími boxy, postavená roku 1981.

Přímo před hřbitovní kaplí stojí tři monumentální pomníky. Nejstarší z nich je pomník vojenských vysloužilců válek 19. století, postavený nákladem „Spolku vojenských vysloužilců Radecký“ v Polici svým zemřelým členům, za tehdejšího jeho předsedy Jana Johna. Pomník, který měl až do roku 1918 na vrcholu rakouského orla, vysvětil pozdější břevnovsko–broumovský opat Bruno Čtvrtečka dne 13. 7. 1897. Po obou stranách tohoto pomníku stojí pískovcové kvádry pomníků, zřízených podle návrhu arch. Čeňka Mužíka a slavnostně odhalených 28. října 1950. Pomníky kryjí hroby ruského partyzána Konstantina Jegorova, zastřeleného roku 1945 u Křinic a pohřbeného zde 4. května 1946, a Bedřicha Klikara, polického rodáka, který padl 5. května 1945 v Březnici při ústupu Němců a byl zde slavnostně pohřben 8. června 1946. Na pomnících jsou vytesány verše Petra Bezruče: „Kdo na moje místo, kdo zvedne můj štít“.

Na hlavní hřbitovní cestě uprostřed hřbitova stojí vysoký železný kříž s ukřižovaným Kristem, který dal roku 1899 značným nákladem 1.400 zlatých odlít v Praze a postavit na památku svých rodičů, koželuha a hostinského v čp. 102 Václava Švorčíka a jeho manželky Alžběty jejich syn Emanuel, major ve výslužbě, žijící v Praze. 14. srpna, o polické pouti, jej vysvětil zdejší farář P. Gotthard Schuppl, společně se svým kaplanem, P. Sigismundem Bouškou. Kříž byl roku 2000 odborně restaurován místním uměleckým kovářem Josefem Drašnarem se synem, vyzlacen Charitou Červený Kostelec, vše za 100.000 Kč, které uhradilo město. Za křížem, na konci cesty u hřbitovní zdi, je za kovovým plotem společný hrob některých benediktinů, kteří v Polici působili ve správě farnosti a klášterního velkostatku. Jako poslední zde spočinul 22. února 1932 bezděkovský farář P. Roman Lelek, OSB. Na náhrobní desce je vzpomenut i další polický rodák P. Vojtěch Vít (1923-2001), pochovaný v dalekém benediktinském klášteře sv. Prokopa v Lisle v USA, vyznamenaný roku 1999 prezidentem Václavem Havlem medailí „Za zásluhy o rozvoj České republiky“. Pomník nechal pořídit opat Bruno Čtvrtečka na pomníku z černé žuly nese latinský nápis: „Scio, quod redemptor meus vivit et in novissimo die de terra surrecturus sum. Piae fratrum defunctorum memoriae posuit Bruno abbas“. Což značí v překladu: „Vím, že můj vykupitel žije a nový den ze země vstanu. Památce věrným zemřelým bratrům zřídil Bruno, opat“…

Po obou stranách tohoto pomníku u hřbitovní zdi stojí pomníky hrobek a hrobů některých známých a významných polických rodů. Nalezneme zde místa posledního odpočinku podnikatelských rodů Pellyů a Katschnerů, obchodnických rodů Pášmů a Kejdanů, rodiny stavitele Františka Erbera, rodiny ledhujských sládků Smělých i rodiny slavného rodu suchodolských „šolců“ Ticháčků.

Poblíž kříže uprostřed hřbitova se nachází pěkný náhrobek Krista s beránkem nad společným hrobem, kde pospolu odpočívají poličtí faráři P. Cyril Kaněra, OSB (1910), P. Norbert Lokvenc, OSB (1964; poslední člen řádu sv. Benedikta na polické faře) a hronovský farář P. Václav Hartman, rodák ze Žďáru (1981). Roku 1959 byl na dolním konci hřbitova zřízen háj pro uložení uren – kolumbarium.

Roku 1974 byla zřízena rozptylová loučka, roku 1981 postavena a dána do provozu správní budova hřbitova. V roce 1994 byla vykácena část vzrostlých bříz, které svými kořeny poškozovaly náhrobky a nahrazeny tújemi. Počínaje rokem 1995 bylo postupně započato s dlážděním hřbitovních chodníků, rovněž byly zhotoveny nové kované brány hřbitova.